Pomáháme druhým, hrajeme pro Teu

0
7

V sobotu proběhne společné focení mládeže a dospělých hráčů. Focení proběhne na podporu malé Teušky, sestřičku jednoho z nás, sestřičku Jirky Holýho. Celá  akce bude mít charitativní podtext, kdy při společné fotce předáme podepsané klubové triko. Tato akce je pouhým začátkem toho proč to děláme. Letošní ročník streetballového turnaje nesoucí název Tábor street 2K17 – hrajeme pro Teu, bude vyvrcholením všech příprav. Turnaj bude charitativní akcí na podporu léčby, a výtěžek z turnaje poputuje právě do rukou malé Teušky.

Příběh Teušky:

Ahoj jmenuji se Teodora Kučerová. Již v léčbě mi bylo 5 let. Maminka mi často říká Teo, Teuško broučku,zlatíčko, beruško miminko Moje…..Lásko 7.1.2016 se mi otočil svět nebo vlastně Můj život a život mých blízkých vzhůru nohama. Od prosince se mamce na mě pořád něco nelíbilo. Nikomu nic divného nepřišlo, ale je fakt , že jsem málo jedla.Tak mě vzala 4.1.2016 v pondělí hned po volnu na PREVENTIVNÍ kontrolu k mojí paní doktorce. Nic na mě neshledala,ale maminka chtěla aby se podívala i na bříško. No a nezdála se slezina. Domluvili se odběry krve a preventivní ultrazvuk. Ten měl být až 13.1.2016, ale 12.1.2016 jsem již bojovala v Praze v Motole na sále o život. Ano je to tak. Maminka potkala kamarádku tetu Martinu (kamarádíme se s Marečkem to je její syn) a díky ni jsem šla na ultrazvuk již toho osudného 7.1.2016 . A tam p. doktor našel tumor levé ledviny a z ordinace jsme více méně jeli hned do Motola na hematoonkologii oddělení 5C. Další den 8.1.2016 se potvrdilo na ultrazvuku, že se jedna o již prokrvácený nádor levé ledviny ve velikosti asi 12 cm. Že se jedna o rychle rostly nádor,který je rosolovitý a sám v sobe se zevnitř začal rozpadat…časovaná bomba, která pracovala. V sobotu 9.1.2016 se rozhodlo, že je ještě čas zahájit chemoterapii na zmenšení a zbytnění nádoru, aby šel dobře vyoperovat. Ve 14 hod. jsem dostala do žily svou první dávku chemoterapie. Tři hodiny na to mi již bylo strašně zle. Začaly mi obrovské bolesti, které již neskončily. A stále se zhoršovaly. Někdy jsem o sobe bolesti, křečemi ani nevěděla. Plakala jsem, prosila maminku „Pomoz mi“ a ona nemohla dělat nic. Jen mě držet v náručí a dávat mi svou silu. A prosit nebesa ať ji mě neberou a jestli je nějaká šance, ať tu zůstanu a neodcházím. 12.1.2016 to ráno vypadalo lip. Šla jsem na sál na zavedení portiku, ale cca dvě hodiny na to se vše zhoršilo. Nádor začal pracovat. Celý zevnitř prokrvácel a nebylo na co čekat. Bolesti se nedají popsat. Bolest maminky již vůbec ne. A strach? ?? Co mám psát. Okamžitě se chystal sál. ..operoval mne p. doktor Vyhnánek. Zlatý človíček a celý tým co se o mne pral se smrti. Ano je to tak. Na sále došlo k obrovskému krvácení. Ztratila jsem 2,5 litru krve a ztratili mne i na přístrojích, šlo do tuhého, ale nedali mne a ani já nechtěla z tohoto světa. Táhlo mne to za maminkou a ségrou a ostatními…vrátila jsem se. Na sále se zjistilo, že ten nádor již prorostl až k bránici styčná plocha 3×4 cm. Doktoři byli v šoku. Nikdo to nečekal. Čekali nádor velikosti 12 cm. Mela jsem plné bříško nádoru. P. doktor Vyhnánek řekl mamince: jsem tady 25 let, ale jestli jsem tohle zažil a viděl tak možná po druhé ve svém životě, ale spíše poprvé. Byl otřesen z toho co ze mne vyndali a v jaké velikosti. Museli mi bříško rozříznout podélně i příčně. Vyhráno nebylo. Prošla jsem umělým spánkem na ARU. I tam došlo druhy den po operaci ke komplikacím. Nečekaný pneumotorax levé plíce..nikdo nevěděl proc. Nemělo to nastat. Ale stalo se a to dvakrát. Plíce kolabovala. I ARO jsme zvládli. V plném umělém spánku jsem byla týden. Nemohla jsem ani mluvit. Hlavu mi podpíraly plyšáci. Všechno svalstvo pryč. I to jsme s mamkou zvládli. Dlouho jsme čekali na histologii. Do dnes nevíme. Bojujeme s něčím velice agresivním a hlavně neznámým. Nelze určit. Oslovilo se i zahraničí o pomoc. Stejná odpověď. Jedna se o SARKOM ledviny, který NEEXISTUJE ale oči doktorů se na něj fyzicky DÍVAJÍ. LÉČBA SE sestavila na slepo . Vše co kdy zabralo na sarkomy se namíchalo a sestavilo pro mne. Prošla jsem i velice silným ozařováním bříška a cíleným zářením kolem srdíčka k bránici. Dali jsme to bez pauzy. Jezdili jsme na ozařování i s imunitou dole (bílých krvinek 0,4) maminka mne nosila pak již v náručí . Pí. doktorka Malinova na ozařováni mamince řekla, že dospělého by již nezářili, ale my jedeme dál dokud nebudou horečky. Zvládly jsme to. Prý po dlouhé, velmi dlouhé době jsme jediné kdo to dal bez přerušení. Samozřejmě došlo potom k obrovským komplikacím. Zvracela jsem krev. Kakala krev. Strašné průjmy s krví. Na nočníku jsem usínala. Moc jsem zhubla. Dlouho jsme byly v izolaci. NP ani nepočítám, skoro stále jen na pokoji. Ani návštěvy ke mně nesměli. Jen maminka. Všude byla, a je se mnou. Stále. Nedá mě. Moc mě miluje i moji sestřičku, která teď dělá závěrečné zkoušky. Bude masér. Maminka to nemá lehké. Je na moji léčbu sama. Rozešli se s přítelem. Stěhujeme se. A byt mamka přizpůsobuje moji nemoci. Sterilně. Ale má kolem sebe nové lidičky Vás co si čtete Můj příběh. Zdaleka nemam vyhráno. Nejsem ještě ani v polovině léčby. Uvidíme příští rok. Domu jsem se podívala až po 5ti měsících. Jen na par dní. Svůj život žiji v nemocnici, ale třeba se to teď trosku zlepší a dostanu se občas domů za sestrou. Bohužel jsme museli všechny naše zvířátka i kytičky dát pryč. Věříme, že bude lip. A opět nám bude svítit slunce a my budeme běhat venku co to jde.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

vložte komentář
zde napiš své jméno